Sv. Alžběta Durynská

Sv. Alžběta Durynská

Svatá Alžběta

Dne 7. 7. 1207 se královně Gertrudě narodilo v bra­tislavském hradě děvče a za několik dní je pokřtil strýc Berchtold, pozdější aquilejský patriarcha. Podle jiných historiků se Alžběta narodila na hradě ve městě Sárospatak v severním Maďarsku. Její matka s Alžbětou už od počát­ku měla ctižádostivé plány, o čemž možná ani nevěděl její manžel, uherský král Ondřej II. Děvče si ještě hrálo s druž­kami na nádvoří bratislavského hradu, když durynský kníže Hermann pomýšlel na to, jak politicky posílit svou zemi spojenectvím se stále mocnějším uherským královstvím. Roku 1211 vypravil posly do Bratislavy v čele s vlivnými šlechtici. Měli za úkol požádat o ruku čtyřleté Alžběty pro jedenáctiletého syna durynského knížete. Matka i otec Alž­běty souhlasili. V meranském rodu královny Gertrudy byly takové politické svazky a svatby běžné. Její sestra Anežka žila s francouzským králem (jejich svatba a manželství byly však církevně neplatné), druhá sestra - svatá Hedvika nosi­la korunu slezskou a polskou.

Královna Gertruda systematicky shromažďovala věno pro svou dceru - klenoty a cennosti pocházející z Orientu. Kroniky uvádějí také: stříbrnou postýlku, přikrývky a po­dušky z purpurového hedvábí, krabičky na šperky vyřezané ze slonoviny, zlaté a stříbrné nádobky a také zlatou korun­ku, která je dnes schována na zámku Braunfels. V klášteře v Reinhardsbrunnu napsali a kresbami vyzdobili knihu žalmů, v které si snad princezna listovala během cesty do Durynska. Obdivovala obrázky, na některých byli vyobra­zeni její rodiče. Během cesty jí zabavovala také harfistka, která zpívala i písně z Uherska. Na ochranu princezny byli přiděleni rytíři Vargila a Donenberg a dalších šest ozbro­jenců.

V sídle durynských knížat na hradě Wartburgu přijali skupinu z Uher s velkou pompou, což měl rád kníže Her­mann. Při zásnubách neplnoletých dětí byla přítomna vyso­ká šlechta, zpěv obstarali zpěváci-minnesangři.

Alžběta dostala o rok starší družku Gudu, která ji prová­zela takřka celý život a později zapsala mnohé události ze života světice. Guda zemřela roku 1252 v Erfurtu - a v prů­běhu svatořečení v roce 1235 několikrát vypovídala jako korunní svědek.

Alžběta byla vychovávána dobře. Navíc to bylo hodné a zbožné dítě. Také její snoubenec Ludvík byl vychováván jako pravý křesťanský rytíř.

Bolestí Alžběty bylo zavraždění její matky roku 1213. Královna byla neoblíbena pro svou ctižádost a chamti­vost. Alžběta dlouho plakala a modlila se za svou matku. Také příběh její tety Anežky ji tížil. Anežka se stala mi­lenkou francouzského krále Filipa II. Ten zapudil svou zákonnou manželku Ingeborgu a chtěl si vzít Anežku. Papež se ostře postavil proti a vyhlásil interdikt nad celou Francií.

Alžběta neslyšela jen tragické zprávy, příběh její tety Hedviky ji velmi povzbuzoval. Vychovali ji benediktinky a jako dvanáctiletá se provdala za vévodu Jindřicha I. Slezského. Byla nejen dobrou manželkou a matkou, ale zasloužila se o náboženské i hospodářské povznesení své země. Založila mnoho klášterů augustiniánů, dominikánů, františkánů, premonstrátů a cisterciáků. Zemřela roku 1243 v cisterciáckém klášteře a později byla prohlášena za sva­tou. Stala se vzorem pro mladou Alžbětu.

Alžběta dorůstala. Bylo to vzorné děvče, ale její skrom­nost se nelíbila kněžně Žofii a jejím příbuzným, kteří měli rádi slávu a lesk a byli pyšní. Děvče ponižovali, ale ona byla trpělivá. Jednou však přivedla příbuzné k zuřivosti. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie stála v chrámě před obrazem ukřižovaného Krista a vcítila se do muk umučené­ho Ježíše. Dojatá sňala si svou korunu. Když jí to vytýkali, řekla: ,,Nehněvejte se, ale když vidím, že můj Spasitel má na hlavě trnovou korunu, nemohu mít já na hlavě zlatou korunu ozdobenou drahokamy, považuji to za výsměch Jemu."

Poslední prosincový den roku 1216 zemřel patnáctiletý Hermann, syn knížete Hermanna Durynského, Ludvíkův bratr. Zanedlouho (roku 1217) zemřel i kníže. Tím se stalo, že mladý Ludvík nastoupil na trůn jako Ludvík IV. Durynský a Saský. Takto pronikl na knížecí hrad Wartburg nový duch. Mladý Ludvík byl 6. července 1218 v Eisenachu pasován na rytíře. Snažil se jako všichni panovníci o zave­dení pořádku a lepších podmínek na svém panství. Vinou jeho otce ležela na knížectví velká zátěž. Otec se dostal kvůli vybírání daní do sporu s mohučským arcibiskupem, který ho dal do klatby. Arcibiskup sdělil osmnáctiletému Ludvíkovi, že jeho otec zemřel v klatbě a on jako dědic se též nalézá v klatbě. Ačkoliv byl nevinný, nesměl přijí­mat svátosti. Jeho prvním úkolem bylo zbavit se klatby. Učinil tak ne příliš šťastným způsobem. Roku 1219 se svým vojskem napadl arcibiskupa v Mohuči. Vojenská výprava zpustošila arcibiskupské majetky. Arcibiskup ka­pituloval a příštího roku, na svátek sv. Bonifáce, patrona Německa, ve fuldském chrámě se oba muži smířili a arci­biskup z Ludvíka sňal klatbu (rovněž tak ze zemřelého otce).

Kronikáři Ludvíka chválili: byl zbožný, cudný a čestný. V reinhardsbrunnské kronice se o něm píše: ,,Z jeho úst nevyšla žádná lež. Jeho řeč byla: ,Ano, ano, ne, ne.' Jeho slova byla věcná a pravdivá, takže jim každý věřil jako pří­saze. Tento zbožný muž denně konal své úřední povinnosti a v bázni se modlil ke svému Bohu. Když tento dobroti­vý pán přišel do některé osady, jeho první cesta vedla do chudobince, svou přítomností utěšoval nuzné a nemocné a dával jim jako podporu šatstvo a jiné dary." Ludvík po­slouchal císaře Fridricha II., byl věrným synem Církve a současníci ho považovali za světce. V zemi vládlo bezpe­čí, byl dobrý vůči dobrým a přísný vůči zlým.

Protože vztahy mezi arcibiskupem a knížetem byly urovnány, přišla na pořad dne svatba. Na hradě se rozvažo­valo, zda si má vzít Alžbětu nebo nevěstu z nějakého moc­nějšího rodu. Alžběta měla na hradě mnoho nepřátel. Mnozí ji považovali stále za cizinku. Ještě víc působilo její zvláštní chování vůči dvořanům. Takže se mluvilo o vrácení nevěsty do Bratislavy.

Rytíř Walter von Vargila, který ji přivedl z Bratislavy a byl stále jejím opatrovníkem, se jednou zeptal knížete, jaké má plány. Ludvík odpověděl přímo v Alžbětin pro­spěch. Tím se rozhodlo.

Dvořané však stále neměli nevěstu v lásce. Tchýně Žofie byla k Alžbětě přísná, ale nesmíme jí křivdit, byla to vcelku zbožná žena. Snažila se napravit zlé skutky svého manžela a pomáhala klášteru sv. Kateřiny v Eisenachu. Modlitba, kterou vepsala do svého žaltáře, svědčí o její horoucí tou­ze po spáse jejího manžela. Dostala se však do proudu obvyklého smýšlení dvořanstva své doby, a tím byla v roz­poru s Alžbětou, která ztělesňovala náboženské povznesení a odevzdanost Bohu. Ludvíkova láska byla velká, a tak určil den svatby.

Svatba se konala v období slavnosti Ducha svatého, kdy je obyčejně pěkné počasí. Nejvyšší důstojník - maršál uvá­děl přijíždějící šlechtice k jejich stanům, kde byla upevněna vlajka s jejich erbem. I město Eisenach bylo vyzdobené pro tuto příležitost. Mohučský biskup oddával. Po svatbě se všichni ubírali zpátky ke hradu. Všude vládla velká radost. Zvonily všechny zvony. Měšťanstvo se odebralo na hrad s bohatými dary. Potom se konal třídenní rytířský turnaj. Bylo to roku 1220, Ludvíkovi bylo dvacet, Alžbětě třináct.

Současníci popisovali knížete jako rytíře a krasavce, pl­ného zbožnosti. Denně chodil na mši svatou a bránil práva klášterů, zvláště toho v Reihardsbrunně, kam často chodil a který si vybral jako místo k pohřbení. Nepochybně na něj měla vliv Alžběta. Toho se příbuzní obávali. Dal jí volnou ruku pro rozdávání potravin chudým, což snižovalo zásobu jídla na hradě. Oba žili v dokonalé harmonii. Mladá nevěsta někdy v noci vstávala a modlila se, Ludvík jí domlouval, aby se šetřila, vždyť šlo také o chladné noci v zimě.

Její životní přítelkyně Isentruda později vypověděla, že měla za úkol Alžbětu budit k modlitbě v určitou hodinu potáhnutím za prsty u nohou. Jednou takto omylem po­táhla knížete. Ten jim to oběma s porozuměním prominul. Hradní kaplan Berchtold o tomto manželství mluvil tak­to: ,,Ach, jaký blahoslavený, svatý, nevinný pár se spojil prostřednictvím Boží vůle. Žili spolu kouzelným duchov­ním manželským životem. Uchovávali v sobě nevýslov­nou lásku k Bohu, svatý anděl byl často mezi nimi jako posel."

Archange, jeden z Alžbětiných životopisců, o ní napsal: „I když byla ze vznešeného rodu, svými zásluhami ho tato mladá princezna převyšovala. Příroda byla vůči ní štědřejší než štěstí. Na tomto světě byla ctnostmi nejbohatší, posta­vou nejkrásnější a v jejím chování bylo něco ušlechtilého, majestátního, nedalo se na ni pohlížet bez úcty a obdivu."

Alžběta chtěla být stále s Ludvíkem, nerada se s ním loučila, byť jen na krátkou dobu. Často s ním cestovala i za nepříznivého počasí. Když odjížděl na delší dobu, oblékala si vdovské šaty a zahalovala si hlavu šátkem. Modlila se a konala pokání. Když dostala zprávu, že se manžel blíží, oblékla si nejkrásnější šaty a svým přítelkyním říkala: ,,Ne- dělám to z marnivosti, ale z lásky, abych mu nedala příle­žitost k nespokojenosti, aby ve svém srdci miloval jen mě, než nás Bůh spojí jednou na věčnosti."

I při stolování seděla vedle něj, což bylo v rozporu s tehdejšími zvyklostmi.

Podle některého ústního podání prý nevstupovala do manželství s radostí, raději by zůstala svobodná. I přes svou velkou lásku k Ludvíkovi nebyla schopná splynout se společností, kterou jí sňatek vnutil. Přes skutky pokání vypadala radostně a byla společenská. Násobila skutky po­kání, když se se souhlasem manžela seznámila se zpovědní­kem Konrádem z Marburgu. Jemu slíbila, že odmítne vše, co pochází z nespravedlivě vybraných darů, a že bude jíst jen jídlo pořízené ze spravedlivých příjmů svého manžela. Takto odešla často od stolu hladová, ačkoliv budila dojem, že jí.

V tehdejší době kasteláni často vybírali nespravedlivé a nadměrné daně, bylo obtížné je kontrolovat, protože většina šla v naturální formě. Alžběta proti vůli dvora byla v kontaktu s prostým lidem a těžce snášela přehmaty kastelánů, měla výčitky, že je spoluvinná a žije z nespra­vedlivého majetku. Konrád jí přikazoval, aby rozlišovala spravedlivé jídlo od jídla nabytého nespravedlivě. Příkaz byl protestem proti novým daním pro knížata, která se nechtěla spokojit jen s naturáliemi. Začalo se šířit hnutí proti pravidelnému vybírání daní dvakrát do roka - účast­níky byli i prostý lid, nižší klérus a zchudlá šlechta. Konrád z Marburgu chtěl prosadit reformu prostřednictvím Alž­běty, na mnoha knížecích dvorech se rozmáhalo obžerství a opilství. Alžbětu na dvoře nenáviděli, protože se nechtěla zúčastňovat obžerství a kníže ji chránil. Alžběta viděla svůj životní úkol v tom, aby měla vliv na manžela, který měl vládnout spravedlivě a počínat si mírně. Vzorem jí byla teta - svatá Hedvika.

Alžběta se snažila prosadit, aby kníže nerozšiřoval své panství, a on se tak dostal do sporu s příbuznými. Některým menším vojenským výpravám však nebránila, dvůr nutil knížete, aby se projevoval také jako vojevůdce a rytíř.

Protože Ludvík viděl, že Alžběta je u dvora neoblíbená, chtěl ji nějak potěšit. Naplánoval cestu do Bratislavy k On­dřejovi II., který byl na vrcholu moci. Navštívili i Bélu VI. - bratra Alžběty, který se stal později mocným králem. Na bratislavském hradě byli přijati s velkou slávou. Zápisy kronik o návštěvě roku 1222 jsou však skoupé. Jistě Alžběta měla možnost se setkat i s prostým lidem, který byl stejně chudý jako v Durynsku. Jistě obdarovala mnohé matky s dětmi, vždyť sama už nosila pod srdcem plod své man­želské lásky. Když byl Ludvík na poradě německých knížat v Marburgu, dostal zprávu, že se mu narodil syn. Při křtu dostalo dítě jméno Hermann, později se stal durynským knížetem.

Mateřství patnáctiletou Alžbětu tělesně oslabilo, ale byla potom ještě vnímavější k chudobě prostého lidu. Cítila se spoluodpovědnou za jeho osud. U brány hradu se shlukovaly chudé ženy a děti, které prosily o milodar. Některým nemocným dovolila Alžběta jít až dovnitř. Osa­zenstvo hradu na to hledělo s odporem, bylo to v rozporu se zvyky tehdejší doby. Alžběta zašla tak daleko, že přijala i malomocné. Všichni se jich štítili, ona však je umývala a jednou dokonce položila do manželské postele. Tchýně Žofie se ostře postavila proti tomu, bála se o život svého syna a jednou ho přivedla, aby se podíval. Když se Ludvík naklonil nad postelí, Bůh mu otevřel duchovní zrak a uviděl v tomto ubohém člověku kříž a na něm našeho umučeného Pána. Obrátil se k Alžbětě a řekl jí: ,,Alžběto, má drahá sestro, takové hosty bys měla ukládat do postele častěji, za to ti jen poděkuji."

Tehdy začala Žofie Alžbětu nenávidět. Ludvík však stál vždy při své ženě. Ta mu porodila děvče, kterému dali jmé­no Žofie. Stala se z ní později brabantská kněžna.

Alžběta provázela často svého manžela na cestách, ne­mohla s ním však do Cremony v Itálii, kam si ho povolal na porady císař Fridrich II. Cesta byla totiž nebezpečným dobrodružstvím. Musely se totiž přejít Alpy po těsných horských soutěskách.

Po Ludvíkově odchodu si oblékla vdovské šaty a ko­nala jako vždy skutky milosrdenství. Žila v odříkání. V Německu v té době nastal hladomor a v jeho důsledku propukly strašlivé nemoci. Taková bída tam nikdy nebyla. Přesto se na hradě konaly hostiny a Alžběta vždy připo­mínala, že tisíce lidí hladoví. Chtěla bídu zmírnit a roz­dala, co se dalo. Správce hradu byl zděšen a snažil se vše zamykat.

Tehdy už na hrad Wartburg docházely zprávy o svatém Františkovi, jeho životě v chudobě a pokoře. Založil řád františkánů a první bratři už přišli do Německa. V této době v Itálii se řád šířil jako blesk a měl desetitisíce členů. Alž­běta byla hluboce zasažena těmito zvěstmi a začala závidět svobodným a chudým lidem, kteří mohli radikálně následo­vat chudého Krista.

Kdo to byl svatý František?

Byl to syn kupce se suknem v Assisi, rozhodl se zane­chat světského života a žít v chudobě a odříkání. Nejprve po něm v Assisi házeli kamením, ale jiní lidé v něm viděli světce a přidali se k němu. V roce 1209 se objevil se svý­mi jedenácti druhy v žebráckých oděvech před papežem Innocencem III. František před tím řekl: ,,Pojďme k naší Matce, svaté římské Církvi a k papeži a oznámíme, co chce Pán pro nás učinit, abychom mohli pokračovat v tom, co jsme začali s papežským souhlasem a na jeho rozkaz."

Někteří kardinálové papeži našeptávali, že nový řád se hodí leda pro prasata. Papež měl později sen, ve kterém se budova Církve řítila a držel ji jen jeden člověk, ve· kterém poznal Františka. Rozhodl se dát mu požehnání a schválení. Tak byI roku 1209 založen františkánský řád, písemně však řehole byla schválena až roku 1219 papežem Honoriem III. František chtěl léčit touhu po bohatství a slávě chudobou a pokorou. Měl úspěch. Bylo tu něco revolučního. Staré řády měly velké majetky, i když řeholníci byli osobně chu­dí. Františkánské kláštery ale nesměly vlastnit nic. Bratři měli pracovat, popřípadě žebrat na své potřeby.

Už v roce 1221 byl bratr Rodiger jedním z prvních Němců, kteří vstoupili do řádu. Stal se kvardiánem kláštera v Halberstadtu a duchovním otcem Alžběty. Ta povolala františkány roku 1225 do Eisenachu, a tady začíná úzká

spolupráce. Ludvík zpozoroval, že je Alžběta v nebezpečí. Začala se odvracet od manželského života a odcizovala se mu. Plakala a stěžovala si, že manželství ji omezuje v její charitativní činnosti. Alžběta začala cítit protiklad mezi skutečností a dokonalostí jako těžkou duchovní krizi. Lud­vík to postřehl a hledal pomoc. Našel vhodného pomocní­ka v knězi Konrádovi z Marburgu, který měl v Německu velkou vážnost.

Dvorní kaplan na Wartburgu, Berchtold o něm řekl: ,,V Německu svítil jako jasná hvězda první velikosti, pro­tože byl učený, horlivý stoupenec katolické víry a největší bojovník proti kacířské zlobě. Odmítal bohatství, světský majetek a církevní hodnosti, spokojil se s jednoduchým ob­lečením duchovního, měl důstojný a vyzrálý způsob života, měl vážný a přísný zjev, prostě osobnost. Vůči dobrým křes­ťanům byl dobrý, vlídný a dobrotivý, vůči zlým a nevěrným byl spravedlivým soudcem. Kázal s apoštolským zanícením po celém Německu. Následovalo ho velké množství du­chovních a laiků. Všichni ho ctili jako spravedlivého a sva­tého člověka, jedni ho měli rádi, druzí se ho báli."

Stal se zpovědníkem Alžběty. Byl sice přísný, až dost drsný, ale naplněn duchem spravedlnosti a odvahy i vůči šlechtě.

Asi od roku 1225 sehrál důležitou roli v životě Alžběty. Mnozí to označují jako „chladný rozum v životě Alžběty".

Jeho charakteristika není úplně jasná a mnozí ho jinak posuzovali také proto, že se jeho osobnost měnila.

Nic se neví o jeho mládí. Pocházel z Marburgu, ne­víme dokonce ani to, zda byl šlechtic nebo syn měšťana. Později stále používal titul „magister", který mohli mít jen lidé, kteří absolvovali univerzitu. Protože v Německu v té době ještě univerzita neexistovala, má se za to, že studoval

v Paříži. Protože byl zpovědníkem kněžny Alžběty, těšil se v Německu velké úctě. Prošel celé Německo a vyzýval muže ke křížové výpravě. Němečtí biskupové o něm po­chvalně mluvili a upevňovali důvěru papeže k němu, takže dostal od papeže takové pravomoci, které v Německu před­tím neměl žádný kněz.

Reinhardsbrunnské anály popisují tohoto kazatele poká­ní jako světlo vědy a ctnosti. Alžběta nejvíc oceňovala, že byl chudý a majetek odmítal a pohrdal jím, i když kníže mu nabízel výnosné postavení. Proto ho Alžběta bezvýhradně poslouchala. Konrád měl takové postavení u knížete, že ten ho respektoval při výběru svých duchovních.

V Německu v té době působilo hodně kacířů, proto všu­de kázal proti nim, čímž jeho zanícení pro křížovou výpra­vu poněkud ustoupilo do pozadí.

Později se změnil, už ho nenazývali „chladná moud­rost", byl stále přísnější, a to i vůči Alžbětě a trestal ji za sebemenší chybu, čehož později litoval. Už za jejího života myslel na její svatořečení. V dopise papeži Řehoři IX. o ní napsal, že když vzala bez jeho vědomí k sobě malomocné děvče, přísně ji potrestal.

Alžběta si ho stále vážila. Řekla: ,,Když jsem potřebo­vala útěchu, mohla jsem jít poslušně k nějakému biskupovi nebo prelátovi. Já jsem se však rozhodla pro mistra Konrá­da, který nic nevlastní."

Když měl špatnou náladu, trpěla. Zvláště tehdy, když jí nařídil rozloučit se se svými komornými Gudou a Isentru- dou. To byla pro ni velká oběť.

Konrád ji zbavil útěchy a radosti, po její smrti však rych­le a horlivě usiloval o její svatořečení. Ignoroval dokonce i mohučského arcibiskupa, který přišel po smrti Alžběty do Marburgu, aby posvětil oltáře, a v kázání vyzval lidi,

kteří by věděli o zázracích na jejím hrobě, aby se dostavili na arcibiskupství. Konrád totiž zapsal jenom některé nej­důležitější události, a ty poslal přímo do Říma. Řehoř IX., kterému to nestačilo, poslal všechno zpět zase arcibiskupo­vi Siegfriedovi do Mohuče s kritikou přílišné Konrádovy horlivosti.

Konrád byl přísný k Alžbětě (odmítání nespravedlivé­ho majetku, zachovávání příkazu o jídle a odloučení od vlastních dětí). Na druhé straně se projevil jako dobrý or­ganizátor jejího života. Nedovolil jí rozdat veškerý majetek na almužny, ale domluvil jí, aby si nechala dost peněz na marburgský špitál.

Alžběta se ukazovala společně s Konrádem jako ochranitelka chudého lidu proti přehmatům šlechty, které byly běžné. Stávala se nevědomky sociální reformátorkou - chtě­la jednat pokojně v souladu s křesťanským učením. Později sociální pnutí vedlo k povstáním a sedláckým bouřím.

Ještě když byl Ludvík v Cremoně, založila na úpatí hradu Wartburg špitál, kam shromažďovala zejména ubo­hé děti. Chodila je sama ošetřovat a opatrovat. Bývalo tam třicet pacientů. Sama předla vlnu k jejich oblečení a šila rubáše do rakví. Pečlivě se starala také o šestinedělky v okolí.

Chodívala skromně oblečená a v církevních procesích se stavěla mezi nejchudší.

V Cremoně jednal císař Fridrich II. s velmoži o křižácké výpravě do Svaté země. Biskup Konrád z Hildesheimu Lud­víkovi naléhavě připomenul, že by se měl výpravy zúčast­nit. Ludvík se zpočátku k tomu moc neměl, ale poznal, že z politických důvodů nebude moci odmítat. Patřil totiž do svazku německých knížat podporujících papeže. Papež po­jal výpravu jako důležitý úkol. Nová křižácká výprava měla

začít v srpnu 1227. Ludvík odešel z Cremony, aniž by něco slíbil, ale na naléhání biskupa Konráda z Hildesheimu svolil a vzal si znak kříže na pravé rameno, před svou manželkou ho ale nějakou dobu skrýval...

Když se vrátil na Wartburg, všichni byli šťastní, brzy však zaslechl stížnosti na Alžbětu, že příliš mnoho rozdala na almužny. Ale Ludvík se jí zastal.

Císař odkládal křižáckou výpravu, aby si upevnil své panovnické postavení. Papežové Innocenc III. a Honorius III. ho nepřiměli splnit slib, až Řehoř IX. neúprosně žádal o výpravu do Svaté země.

Jednou Alžběta objevila skrytý kříž na Ludvíkově rame­ni a omdlela. Její situace nebyla záviděníhodná také proto, že čekala třetí dítě. Ludvík už neměl co skrývat, a tak začal všechno připravovat na výpravu. Také obešel všechny kláš­tery a kostely a prosil o požehnání.

Rozloučil se s příbuznými, byly to těžké chvilky. Alžbě­ta jej provázela celé dva dny jízdy na koni. Jakoby tušila, že se s ním už na tomto světě neuvidí. Poté oblékla vdovské šaty a žila ve zkroušenosti.

Výprava vedla přes Fransko, Švábsko a Bavorsko, potom přes rakouské Alpy a Lombardii na jih, kde se Ludvík napo­jil na císařské oddíly ve městě Trója. Potom šli do Melfi, kde doplnili zásoby, a dále do Bari, do Monopoli a Brindisi. Nebylo dost lodí. Velká koncentrace lidí na malém prostoru, horko a nezvyklá strava vedly k tomu, že propukla epide­mie. Než se Ludvík nalodil, dostal horečku, po dni plavby se dostali do Otranta, kde na ně čekala císařova manželka, kterou Ludvík navzdory svému zuboženému stavu pozdra­vil krátkým projevem. Při společné hostině podle některých názorů vypil otrávené víno a poté se jeho zdravotní stav tak zhoršil, že sotva došel zpět na loď. Ulehl a uvědomil si

vážnost svého stavu. Zavolal si jeruzalémského patriarchu. Přijal svátost nemocných a umírajících. Podali mu Tělo Páně, které vroucně přijal. Brzy zemřel ve věku 28 let. Vět­šina jeho výpravy už odplula, ale když se dozvěděli o smrti svého pána, vrátili se zpět do Otranta. Pochovali jej a poté pokračovali v pouti do Svaté země. Do Durynska vypravili posly se smutnou zprávou. Tu nejprve přijala Žofie a poté ji šetrně sdělila zdrcené Alžbětě.

Po smrti Ludvíka nastoupil na trůn jeho bratr - Henrich Raspe, skoupý člověk. Teď se cítil jako na koni a dal si za úkol rozšiřovat majetek. Po dlouhých rozhovorech a poradách s matkou Žofií a se správci hradu se rozhodl, že bude spolu s ostatním majetkem spravovat i Alžbětin podíl a věno a jí pouze zabezpečí zaopatření na hradě. Čekal netrpělivě, až se Alžběta po porodu dítěte a smrti man­žela zotaví, aby jí sdělil nový pořádek. Alžběta byla zdrcená a v duchovní vyprahlosti poslala pro představe­ného františkánů v Erfurtu - bratra Rodigera. Poznala ho, když kdysi přišel na Wartburg s prosbou o milodar. Tehdy se zasloužila o to, aby františkáni mohli mít kláš­ter také v Eisenachu. Rodiger sice nepřišel, ale poslal svitky, ze kterých měli Alžbětě předčítat. Bylo to učení svatého Františka. Ve svém bolu ráda vyslechla příhodu, kdy svatý František při jednom putování vysvětlil bratru Lvovi, co je dokonalé štěstí. Její služebná Guda četla: „Jednou v zimě šel svatý František z Perugie do Santa Maria degli Angeli s bratrem Lvem a velmi je trápil velký chlad." Příběh pokračoval, jak svatý František vyprávěl, že dokonalé štěstí je v tom, když je vyhodí z kláštera a nepřijmou je.

V této situaci se ocitla i Alžběta. Nařídili jí, aby se s pan­stvem společně stravovala. Ona odmítla a z hradu utekla.

Končila se jedna její etapa života. Teď byla vdova a chtěla následovat svatého Františka v životě chudoby a pokory.

Dosud žila z důchodů získaných od Ludvíka po jejich svatbě. Nebylo to málo, byly to velkostatky v okolí Marburgu. Zisky vždy věnovala chudým. Nyní však pro ni nastal v Eisenachu jiný život. Musela si na živobytí vydělat nebo žebrat. V Eisenachu se na zchudlou šlechtičnu dívali s údivem a s nepochopením. Připadala jim jako pomatená. Nikdo se jí nechtěl ujmout ze strachu před novým panovní­kem Raspem.

Odnětí důchodů nebylo jedinou pohnutkou jejího od­chodu z hradu. Byl to způsob života šlechty, který citlivá a spravedlivá duše nemohla snést. Nyní se v kostele fran­tiškánů rozhodla vzdát příbuzných i dětí i vlastní vůle, aby mohla svobodně následovat Krista. Chtěla se stát františkánkou. O její děti odmítli na hradě pečovat, proto je po­slala na výchovu do různých míst. Toto považovala nejprve za provizorní řešení. Již předtím se starala o mnoho dětí, ať už ve špitále pod Wartburgem nebo v Marburgu. Žádná jiná žena kromě Panny Marie nerozšířila své duchovní a hmotné mateřství tolik, jako právě Alžběta. Stala se tak příkladem i pro mnohé charitativní organizace dneška.

Život v Eisenachu byl pro ni zdrojem zármutku. Všichni lidé jí opovrhovali, dokonce i ti chudí lidé, kterým dříve pomáhala. Byli to vypočítaví lidé, pochopili, že už jim ne­může nic dát, pokud jde o milodary.

Jednou se potkala na lávce se ženou, která dříve také do­stala pomoc, ta do ní surově strčila, takže Alžběta spadla do bláta. V tu chvíli si vzpomněla na příklad svatého Františka, očistila se a pokračovala dál v cestě. Patří ke světcům, kteří mívali soukromá zjevení a vize, ale také různé Boží útěchy, které je posilovaly. I když tělo bylo v důsledku různých

útrap vyčerpané, její duch zůstával silný a nezlomený. Jed­nou, v postní době, měla Boží zjevení, a když se probrala z hlubokého pohroužení, měla velmi dobrou náladu, přímo radost. Isentruda ji prosila, aby prozradila, co viděla, ale ona jí řekla: ,,Nejde o to, abych prozradila, co jsem viděla, ale věř, že jsem se dívala na Boží zázraky a byla jsem napl­něna radostí."

Chodila do svého příbytku vyčerpaná, lehala si na lavici. Její nálady byly v důsledku vyčerpání proměnlivé. V roz­jímání čekala často až do kompletáře (poslední modlitby před spánkem). Nakonec říkala: ,,Pane, tak ty tady chceš být se mnou a já chci být s Tebou a nikdy se s Tebou nechci rozloučit." Isentruda ji stále prosila, aby něco prozradila ze svých vidění. Té jednou řekla: ,,Viděla jsem otevřené nebe a svého Pána, sladkého Spasitele, jak se ke mně naklání, aby mě potěšil v mých nespočetných utrpeních. Když jsem jej uviděla, potěšila jsem se a zasmála, když však odvrátil svou tvář, jako by chtěl odejít, začala jsem plakat. On se však nade mnou smiloval, obrátil se zase ke mně svou tváří a řekl: ,Když chceš být se mnou, tak i já zůstanu u tebe a nikdy tě neopustím,' a já jsem odpověděla tak, jak jsi sly­šela." Boží Matka se jí často zjevovala a utěšovala ji.

Mezitím se Alžbětini příbuzní z matčiny strany dozvě­děli, v jakých poměrech v Eisenachu žije. Sestra její matky, tedy teta Matylda, byla představenou kláštera ve městě Kitzingen. Ta hned pro ni i pro její děti poslala a všechny žily v opatství. Alžběta se však tady necítila dobře. Život v opatství, které bylo bohatě obdařené majetky, probíhal podle pevně stanovených pravidel a ona se musela při­způsobovat své tetě, která jakožto kněžna zde působila jako vznešená představená. To nebylo v souladu s Alž­bětiným františkánstvím. Toužila po chudobě, která byla v Eisenachu, a proto se rozhodla, že opustí opatství. Matylda o tom hned informovala svého bratra - biskupa Ekberta v Bambergu. Ten dal Alžbětu přivést na svůj dvůr, aby tu žila se všemi šlechtickými poctami. Ekbert byl víc zane­prázdněn světskými než duchovními záležitostmi, a proto nechápal úsilí své neteře, když se chtěla zbavit majetku a poct. Považoval to za známku duševní a tělesné choroby, kterou by bylo možno vyléčit novou svatbou. Právě tehdy zemřela manželka římského císaře Fridricha II., na kterou padlo podezření, že v Otrantě otrávila manžela Alžběty jedem přimíchaným do vína. Robert měl už plán, jak spojit hohenstaufskou dynastii se svou - meranskou.

Alžběta byla ubytována na zámku Pottenstein a jednou za ní přišel strýc v honosném biskupském oblečení, aby ji získal pro své záměry. Alžběta mu však oznámila, že ještě za života svého manžela složila slib čistoty do konce života. Bylo to v klášteře svaté Kateřiny v Eisenachu v přítomnosti a se souhlasem mistra Konráda z Marburgu. Služky - tedy její nejvěrnější přítelkyně o tom také věděly a obávaly se důsledků tohoto slibu. Ona je však utěšovala: ,,Moje důvěra v Boha je tak pevná, on zná moji touhu zachovávat čistotu. Raději si nechám odřezat nos, kdybych se jinak nemohla vyhnout svatbě. Takto zmrzačenou by mě jistě nikdo ne­chtěl."

V této době se právě konaly poutě do Eďurtu a Andechsu, kde v benediktinském klášteře, který založila meranská rodina - tedy její dědeček, obětovala své svatební šaty na znamení skálopevné věrnosti svému slibu, danému mrtvé­mu Ludvíkovi a Pánu Bohu.

Posel biskupa Ekberta přinesl zprávu do Pottensteinu, že durynští rytíři se vracejí domů z křižácké výpravy, kte­rou vedl Ludvík, a přinášejí jeho kosti. Biskup Alžbětě

vzkázal, aby přišla do Bambergu a aby se zúčastnila slav­nosti při jejich přivítání. Alžběta se ihned vypravila do Bambergu.

Když Ludvík v Otrantě zemřel, jeho rytíři a sluhové jeho tělo zabalili do dvou bílých, voskem natřených soukenných pláten. Pochovali ho do dočasného hrobu a pokračovali v křižácké výpravě. Po návratu do Otranta jeho tělo vyko­pali a oddělili kosti od masa, které pochovali, ale kosti vzali s sebou. Během cesty do Durynska truhlu s kostmi položili přes noc do kostela, zbožní věřící se u truhly modlili. Ráno byla sloužena zádušní mše svatá za účasti všech členů vý­pravy. Když se blížili k Bambergu, vyšel jim naproti zástup lidí, v čele s vdovou. Biskup šel v hloučku kněží a mnichů. Všechny zvony zvonily, průvod zpíval zbožné písně. Tak­to doprovodili Ludvíkovy ostatky do klášterního kostela, kde už před ním byl pochováni svatý Jindřich a jeho man­želka Kunigunda. Tady otevřeli truhlu a Alžběta uviděla kosti svého manžela. Další den přistoupila se svými služ­kami k otevřené truhle. Políbila kosti a zaplakala. Potom zvedla hlavu a řekla: ,,Pane, děkuji Tvé milosti a milosrden­ství, že jsi mně, své ubohé služebnici, splnil mé velké přání a milostivě mne potěšil v mém smutku tak, že jsem mohla spatřit kosti nejmilovanějšího manžela, bratra a přítele a dotknout se jich. I přestože jsem ho z celého srdce milo­vala, nejvíc ze všech pozemských stvoření, nemám nenávist kvůli tomu, že se Ti obětoval a kvůli Tobě a kvůli Svaté zemi v cizině položil svůj život. Pane, vždyť Ty víš: Kdyby to byla Tvá svatá vůle, byla bych raději, kdyby žil, kdyby tu nyní byl, jeho tvář by mi byla milejší než všechny rado­sti a pocty a blaho tohoto světa, kdybych jen mohla vidět jeho rozzářenou radostnou tvář i v její proměně, tak bych raději chtěla žebrat třeba po všechny dny. Ale nemám žádné

výhrady, Pane, proti Tvé Božské vůli. Nechci ho probudit k životu proti Tvé vůli, ani kdybych to mohla učinit."

Po chvíli se vzchopila, opustila kostel a sedla si na trávník před ním. Pozvala všechny rytíře, kteří doprová­zeli ostatky jejího manžela, poděkovala jim a vyprávěla jim o událostech na Wartburgu po smrti Ludvíka, že ji švagři odňali právo disponovat se svým věnem, takže byla nucena opustit hrad a co prožila potom. Biskup Ekbert se hned s přítomnými poradil o budoucnosti Alžběty. Slíbili, že jí získají zpět všechna práva, a vydali se na cestu do Durynska, kde měly být ostatky pohřbeny podle Ludví­kova přání v reinhardsbrunnském klášteře. Všude, kde se průvod zastavil, shromáždily se zástupy lidí, a mnozí se připojili k průvodu, v jehož čele byl nesen kříž až do Reinhardsbrunnu. Opat z kláštera a mniši, kteří se teprve před několika měsíci s Ludvíkem loučili, převzali tělesné pozůstatky. Z bolesti nebyli schopni ani zpívat, jen plaka­li. Rakev vystavili v chrámě, modlili se vigilie a sloužili mše svaté. Po nějaké době truhlu pohřbili v přítomnosti Ludvíkovy matky Žofie, vdovy Alžběty a knížat Henricha a Konráda a mnohých šlechticů i početného lidu. Hned po pohřbu se dohodli rytíři, kteří Ludvíka doprovázeli, s mladým knížetem Henrichem Raspem, že se obnoví všechna Alžbětina práva na příjmy z jejího majetku, který dostala jako svatební dar, a když si to bude přát, může s ním svobodně disponovat.

Podle rady svých přátel se Alžběta vrátila na Wartburg, protože ani v Pottensteinu se pod dozorem svého strýce necítila dobře. Důchody ze svého majetku opět používa­la na charitativní účely. Hned založila špitál svaté Marie Magdalény v Gothe. Ujal se jí i sám papež Řehoř IX., který velmi podporoval řád františkánů a slíbil jí, že ji neopustí, že ji bere pod svou ochranu. Proto pověřil ma­gistra Konráda z Marburgu, aby se staral o její hmotné i duchovní potřeby.

Zdálo se, že o budoucnost Alžběty je už postaráno a její život bude na Wartburgu pokračovat bez potíží. Alžběta se však už po tom, co prožila, nemohla vcítit do úlohy kněžny. Obnovilo se zranění ducha, když se vrátila do starého pro­středí. Toto vnitřní pnutí chtěla znovu vyřešit tím, že bude opět žebrat jako františkánka u lidských dveří. Znovu si uvědomila, že braním důchodů z majetku koná nepravost, a chtěla žít jednoduše jako prostý lid. Myslela stále na to, že chudí musejí doplácet na to, co šlechta v luxusu promarní. Rozhodla se opět pro odchod a chtěla raději trpět s ubohými lidmi. Chtěla žít raději v odříkání než v prostředí knížecího násilí, páchaného na lidu kvůli blahobytu, hříchu a nemrav­nosti.

Odešla podruhé z Wartburgu, a to do svých budov v Marburgu, kde působil i magister Konrád. Nemohla už žít v knížecích poměrech, byla vnitřně františkánkou. V Marburgu jí postavili na její žádost chalupu ze dřeva a hlíny vedle františkánského kláštera. Marburgská šlechta posuzovala její způsob života stejně jako ta wartburgská. Považovali ji za blázna, přinejlepším za pomatenou. V no­vém místě se úplně podřídila magistru Konrádovi. Na Velký pátek roku 1228 v kapli františkánského kláštera položila své ruce na odhalený oltář a zřekla se své vůle, všech nád­her světa a všeho, co Spasitel žádal, aby opustila. Františ­kánský bratr Burghart jí ostříhal vlasy, oblékl ji do šedivého hábitu a opásal provazem. Společně s ní oblékl do hábitu i Gudu.

Alžběta jednala velmi energicky: do okruhu 12 mil od Marburgu vyslala posly, aby pozvali chudé na prostranství k hliněné chalupě, že jim během jednoho dne rozdělí pět set marek. Všechny cesty okolo Marburgu ožily. Muži a ženy, děti a starci oblečení do hadrů poslechli výzvu kněž­ny a vydali se na cestu. Armáda bídy táhla k její chatrči ze všech světových stran, stejně jako o něco později k jejímu hrobu. Františkáni a silnější muži se starali o pořádek v zá­stupu lidí. Aby se předešlo převzetí almužny dvakrát nebo třikrát, Alžběta nařídila lidem neměnit své místo v davu. Kdo by neposlechl, měl být ostříhán dohola. Sotva se Alž­běta objevila před lidmi, propuklo nadšení. Lidé natahovali ruce a ona jim nadělovala zlaté a stříbrné mince. Vzadu došlo k incidentu. Mladá dívka Hildgunda změnila místo a mysleli si, že se pokusí dostat dvakrát. Byla na místě ostříhána za trest. Hned však došlo k vysvětlení. Hildgunda si vlastně nepřišla pro peníze, ale chtěla navštívit nemocnou sestru ve špitále. Alžběta se chtěla omluvit a také řekla: ,,Nechtěla bys sloužit jen Pánu Bohu?" Děvče odpovědělo: ,,Jen kvůli svým zlatým vlasům jsem chtěla zůstat ve svě­tě." ,,Pak jsem opravdu ráda, žes je ztratila," řekla Alžběta. Od této chvíle se Hildgunda zřekla světa, oblékla si františ­kánský šat a začala sloužit ve špitále.

Den byl dlouhý a většina obdarovaných večer odešla. Ti nejslabší a nejubožejší se ale uložili ke spánku na místě a čekali na ráno. Alžběta si toho po večerní pobožnosti všimla a přikázala služkám: ,,Dejte jim chléb a víno, aby nebyli hladoví a žízniví." Když se najedli, chtěla jim Alžbě­ta udělat další radost. Dala zapálit táborový oheň a chodila od jednoho k druhému a umývala jim nohy, jako kdysi Pán. Tímto významným dnem její práce neskončila, věnovala se plně ošetřování nemocných ve špitále v Marburgu. Ošetřo­vání bylo doménou řeholníků, Alžběta však prosadila, že i ženy směly ve špitále konat skutky milosrdenství.

Už v raném středověku byly špitály. Nejprve je zakládali biskupové ve svých diecézích. Později vznikaly fary, a tady se také starali o nemocné a chudé. Z desátků, které odváděli všichni katolíci, šla čtvrtina na nemocné a chudé. Ve středo­věku nazývali chudé Božími přáteli a jejich ruce Kristovou klenotnicí, která nikdy nebyla plná.

I kláštery měly chudobince a špitály, stejně jako útul­ky pro pocestné a cizince. Velmi dobře organizovala tato zařízení svatá Hedvika Slezská, teta svaté Alžběty. Pro ošetřování malomocných byl už v 11. století založen Řád lazaristů. Malomocní mohli přebývat jen ve vlastních do­mech, oddělených od ostatních nemocných, jen jednou do roka měli dovolení dům opustit - a to na Vzkříšení.

Alžběta měla připravené plány na založení třech špitálů na úpatí Wartburgu, v Gothě a v Marburgu. Při její štědrosti hrozilo nebezpečí, že rozdá svůj majetek chudým dříve, než finančně zabezpečí špitály. Konrád z Marburgu před tím va­roval, byl to obezřetný člověk.

Kroniky zaznamenávají, že do těchto ústavů brali ne­jen nemocné, ale i ženy před porodem. Malomocní byli soustředěni ve zvláštním oddělení. Alžběta jim věnovala mimořádnou pozornost, někdy si je brala i přes noc, aby je mohla nerušeně ošetřovat. Konrád se bál, že se nakazí od malomocného děvčátka, které si vzala k sobě na delší dobu, přísně Alžbětu potrestal a děvče poslal pryč. Jednou si vzala k sobě chlapce postiženého svrabem. Ten později - vyléče­ný- seděl i na její smrtelné posteli.

Mimo organizování péče o nemocné v uzavřených špitá­lech věnovala se i chudým v okolí, vyhledávala je a obdaro­vávala je almužnami. V době hladomoru, když byl Ludvík v Itálii, obdarovala za den čtyři sta chudých.

Zatímco její teta Hedvika i tchýně Žofie darovaly v době hladomoru jen tolik, aby jim něco zůstalo a mohly i nadále rozdělovat, Alžbětu k tomu musel donutit až zpovědník Konrád. Takto měl Konrád stejné zásluhy jako Alžběta, proto jej pochovali vedle ní v Marburgu jako spoluzakla­datele špitálu. Nakonec jí úplně zakázal rozdávat almužnu, což těžce snášela. Tady daly dějiny a zkušenost za pravdu Konrádovi, protože rozdávání almužen někdy podporovalo žebrání, ale almužny v podstatě bídu nezastaví. Konrád na­konec Alžbětu přesvědčil, že je třeba pracovat s rozmyslem a organizovaně. Sám převzal toto dílo a odevzdal do péče Řádu německých rytířů.

Alžběta rozdala celý svůj majetek a na své živobytí si vydělávala předením vlny, kterou jí posílali z kláštera. Pla­tili jí za práci málo, ale ona si nechala peníze jen na jídlo a zbytek posílala zpět do kláštera. Vařila si sama - většinou jen zelí nebo lacinou zeleninu. Radila se s lékařem, aby si posty nezkazila zdraví a mohla dál pracovat. Žila se svými služkami, vybírala si nejhorší práci, jedla s nimi u jednoho stolu a tykala si s nimi.

Alžběta si zvolila Konráda za svého duchovního vůdce - se souhlasem manžela, na doporučení vysokého kléru, dokonce i se souhlasem papeže. Vstupem do Třetího řádu svatého Františka se situace změnila, měla by být vedena knězem řádu, ale ponechala si Konráda. Kroniky tuto sku­tečnost nekomentují. Bylo to totiž porušení všeobecných řeholních pravidel. Lze to vysvětlovat jen jejím původem a její svobodnou vůlí nechat se vést přísněji.

Od svého druhého pobytu na Wartburgu žila v těžké duchovní krizi, která se prohloubila ještě tím, že jako františkánka nemohla mít u sebe své děti, musela je dát na vychování jinam. Prosila Boha o tři věci: aby se naučila

odpoutat od pozemského, aby trpělivě snášela osočování a aby se zbavila velké lásky k vlastním dětem. Jednou řekla svým služkám: ,,Bůh vyslyšel moji prosbu: Všechen můj majetek, na němž mi kdysi záleželo, považuji za nic. Ani o své děti se víc nestarám a miluji je stejně jako ostatní bližní. _Odevzdala jsem je Pánu Bohu, ať s nimi naloží podle své vůle. Zvolila jsem si jen Boha."

Děti poslala na vychování: Hermanna a Žofii na zá­mek Kreuzburg, sotva dvouleté děvčátko Gertrudu do kláštera premonstrátek v Altenburgu, jak dohodli s Lud­víkem ještě před jejím narozením. Dnes je nám toto stěží pochopitelné.

Na jaře 1231 magister Konrád vážně onemocněl, dal si zavolat Alžbětu a zeptal se jí, co míní udělat po jeho smrti. Ta ho překvapila tím, že řekla, že dřív zemře ona.

Duševní útrapy, kterých se po odchodu Ludvíka na křížovou výpravu nikdy nezbavila, nadlidská námaha ve špitále a kající život v neustálém odříkání podlomily síly mladé ženy. Vyrovnaně čekala na svůj přechod na věčnost. Skutečně, Konrád se za několik dní uzdravil a ona onemoc­něla. Cítila, že se blíží její poslední hodinka, a zakázala návštěvy u svého lůžka. Věnovala se úvahám o přísnosti Posledního soudu. Vyzpovídala se magistru Konrádovi. Na otázku, co se má udělat s jejím majetkem, odpověděla, že se vše má dát chudým a mají se jí nechat jen šaty, ve kterých má být pohřbena. V noci před svou smrtí přijala Eucharistii a potom mluvila s přáteli o vzkříšení Lazara a o Ježíšově utrpení na kříži. Když kolemstojící františkánky začaly vzlykat, utěšovala je a řekla jim, že je vyrovnaná a s klidem jde k věčnosti. Ve svých čtyřiadvaceti letech byla u cíle své pozemské pouti. Setkání s Bohem a se svým. milovaným manželem měla na dosah.

Okolostojící zaslechli slabý zpěv, když obrátila svou tvář ke stěně a přivřela oči. Alžběta slyšela zpívat ptáčátko a přidala se k němu. Zpěv však ustal. Nastal přesmutný zá­pas a úzkost. Tušila, že ďábel číhá nablízku. Volala: ,,Ode- jdi, odejdi, odejdi!" Potom se uklidnila. Když začalo svítat, ležela, jako by byla naplněna nebeskou radostí. Prozrazoval to její úsměv na rtech. Postřehla zakokrhání kohouta a řek­la: ,,Pohleď, přišla hodina!" Všechny odevzdala Pánu Bohu a nakonec řekla: ,,Přijde doba, kdy Všemohoucí k sobě po­volá všechny své věrné přátele."

Usnula a ve spánku zemřela za svítání 17. listopadu 1231.

Zvěst o smrti světice se šířila rychlostí blesku po okolí. Ke špitálu proudily zástupy z klášterů, špitálů, hradů, měst a vesnic. Ležela v rakvi bledá, ale beze stop smrtelného zápasu. Zůstala kvůli proudícím davům nepohřbená něko­lik dní. U rakve se konaly pobožnosti. Úcta k světici však mnohdy přerostla v nerozumnost. Lidé stříhali z jejích šatů kousky na památku a jako relikvii. Proto představený kláštera rozhodl rakev s mrtvou pochovat. Kroniky zazna­menávají, že se na jejím hrobě začaly dít zázraky. Magister Konrád všechny tyto případy pečlivě zaznamenal. Papež ho požádal, aby společně s mohučským arcibiskupem a opa­tem z Eberbachu vyslechli všechny svědky, aby to zapsali a zapečetěné zaslali do Říma spolehlivými kurýry. Na žádost papeže Řehoře IX. se v lednu a únoru 1233 usku­tečnily nové výslechy svědků a pořídil se nový protokol. Ale ještě než se podařilo poslat tuto zprávu do Říma, najatí vrazi zabili Konráda s jeho průvodcem františkánem, bra­trem Gerhardem. Tyto vraždy neměly souvislost s probí­hajícím šetřením ohledně svatořečení. Zjistilo se, že motiv vraždy byl jiný.

Záležitosti šetření se po smrti Konráda musel ujmout jiný právní zástupce. Byl to mladší Ludvíkův bratr, který se také jmenoval Konrád (ale z Durynska). On byl původně s bratrem Henrichem Raspem protivníkem Alžběty, když ovdověla. Po uložení ostatků Ludvíka v reinhardsbrunnském klášteře se jeho postoj k švagrové změnil. Víme, že to bylo vlivem rytířů, kteří doprovázeli Ludvíka na křížo­vé výpravě. Oba · švagři Alžbětě vyplatili v hotovosti část svatebního věna a marburgskému špitálu, který založila, udělili patronátní právo, realizované prostřednictvím kos­telů a františkánského kláštera v Marburgu. Když Alžběta umírala, její hlavní starostí bylo zabezpečit provoz a dobré vybavení nemocnice. Potom jí šly všechny desátky i zisky z polností mezi Marburgem a Ockerhausenem i z oblastí, které k tomu patřily.

Mladý markrabě Konrád předtím vypálil se svými druhy z rozmaru městečko Fritzlar a žil v těžkém hříchu. Smrt švagrové Alžběty na něj zapůsobila tak, že pochopil velikost svých hříchů a úplně se změnil. Nechal se spolu se svými druhy veřejně bičovat a prosil Boha i ty, kterým ublížil, o odpuštění.

Potom převzal úkol starat se o svatořečení své švagrové. Dělal to velmi pečlivě a zaníceně ve spolupráci s mohučským arcibiskupem. V červnu 1234 se kvůli tomu zdržoval delší dobu na papežském dvoře, aby prosadil svatořečení a převedení špitálu na nového majitele: Řád německých rytířů. V roce 1234 vstoupil společně s rytíři Harmannem a Dietrichem do františkánského řádu. Byl patrný vliv Alž­běty na tohoto muže.

Na papežův příkaz se jím sestavená tříčlenná komise (biskup a dva opati) odebrala do Marburgu, aby si vy­slechla svědky, kteří žili s Alžbětou nebo v její blízkosti.

Vyslechli i ty, kteří se na přímluvu světice uzdravili. Pově­řená komise pracovala velmi opatrně. Jeden z členů komise - biskup Konrád z Hildesheimu - určil den, kdy se měli dostavit všichni uzdravení a další svědci s potvrzením od místního faráře, že budou mluvit pravdu. Tento den prou­dily do Marburgu tisíce lidí. Biskup přísahal v přítomnosti opatů a převorů z řádu cisterciáků, dominikánů, františká­nů, bratří z Řádu německých rytířů a jiných význačných mužů, že nic nezamlčí a nic křivého nepřidají do protokolu pro papeže.

Vyslechli tedy svědky, všechno pravdivě zapsali a za­pečetili. Kurýři - opat Bernhard, magister Salomon a bratr Konrád Durynský - protokoly odnesli do Říma.

V Římě papež otevřel zápisy v přítomnosti mnohých kardinálů a vysokého kléru a nechal přečíst nahlas Alžbě­tin životopis a popis zázraků na jejím hrobě a v souvislosti s ní. Nakázal pečlivě zachovat všechny formality. Přítomní jednomyslně zvolali, že je svatá a má být zapsána do sezna­mu svatých. Papež ji tam zapsal. Její svátek měl být slaven 19. listopadu. Papež vyhlásil, že ti, kdo toho dne navštíví její hrob, mají získat odpustky. Rozezněly se zvony a Sva­tý Otec zazpíval Te Deum. Ostatní se přidali. Poté jeden z kardinálů zvolal: ,,Oroduj za nás, svatá Alžběto! Aleluja!" Obřad se konal v chrámu dominikánů v Perugii. Zde posta­vili oltář na počest svaté Alžběty. Potom markrabě Konrád připravil pohoštění pro tři sta mnichů. Mnoho tisíc lidí do­stalo potraviny a mince. Po zveřejnění svatořečení zajásal lid v Durynsku. Církevní slavnosti v Eďurtu trvaly deset dní.

Dne 1. května 1236 byla provedena exhumace Alžbětina těla. Shromáždilo se zde kolem miliónu lidí, což je shro­máždění, které do té doby střední Evropa ještě nezažila.

Nejvýznamnější osobou byl císař Fridrich II. Dále byl pří­tomen celý durynský dvůr (včetně tří dětí Alžběty). Přišli všichni němečtí biskupové. Také velká delegace z Uherska. Slavnosti vedl biskup Siegfried z Mohuče.

V noci na 1. květen 1236 sedm mnichů Řádu německých rytířů vykopalo rakev. Když ji otevřeli, bylo Alžbětino tělo neporušené, ačkoli nebylo nabalzamované. Její tělo zabalili do hedvábného purpuru a uložili do olověné rakve, kterou spustili na původní místo. V den slavnosti rakev znovu vy­zvedli a otevřeli. Fridrich II. Alžbětě nasadil na hlavu koru­nu a zvolal: ,,Tady na zemi jsem ji jako císařovnu korunovat nemohl, nyní ji však korunuji se vší úctou jako nesmrtelnou královnou v Boží říši."

Svatá Alžběta měla tři děti, ale žila s nimi jen krátkou dobu. Poslední děvče se narodilo až po smrti Ludvíka. Když poprvé odcházela z Wartburgu, bylo to dvouměsíční dítě. Pro dnešní poměry je nepochopitelné, že se od dětí odloučila. Nejstarším dítětem byl Hermann, když mu bylo šestnáct let, převzal správu svých majetků po svém otci od strýce Henricha Raspeho. Protože byl synem svaté Alžběty, těšil se velké úctě. Navštívil i francouzského krále a nějaký čas u něj žil. Ve svých osmnácti letech předčasně zemřel a je podezření, že byl otráven. Chtěl být pohřben vedle své matky. Na příkaz strýce Henricha byl však pohřben vedle svého otce.

Dcera Žofie se provdala za vévodu z Brabantu a umřela jako šestnáctiletá. Je pochovaná v Marburgu v chrámě, kde byla pochovaná i svatá Alžběta.

Gertruda zemřela ve vysokém věku jako představená kláštera v Altenburgu. Všechny tři děti si byly vědomy cti, že jsou potomky světice. Před svým jménem vždy uváděly: ,,Syn nebo dcera svaté Alžběty".

Při zkoumání života světice se někteří odborníci divili jejímu postoji k vlastním dětem. Ona sama několikrát dala najevo, že chce sloužit Bohu z celého srdce a ze všech sil, a proto dala děti na výchovu do klášterů, aby se mohla vě­novat ošetřování jiných dětí, nemocných a chudých, které to potřebovaly víc. Podle mého názoru takto zachránila desít­ky životů a zmírnila bídu nebohých.

Dnes se zdá nepochopitelné, že k dosažení nejvyšší do­konalosti umrtvila svou mateřskou lásku a odloučila se od dětí. Původně neměla v úmyslu tak učinit. Poprvé odešla z Wartburgu v těžké duševní úzkosti, aby ošetřovala nemoc­né a nemyslela na to, co budou muset děti snášet. Musela je dát do bezpečí, ale později si je zase vzala k sobě. Potom řešila v sobě konflikt mezi mateřskou láskou a láskou k těm nejbědnějším. Tehdejší spiritualita (a i magister Konrád) radila, aby se opovrhovalo pozemskými věcmi a vším svět­ským. Ve středověku nebyly rodinné vztahy tak silné jako dnes. U šlechty často platilo, že dávali své děti na vychová­ní jinam.

V době svaté Alžběty žilo mnoho mladých vdov s ma­lými dětmi. Bylo to v důsledku násilných úmrtí rytířů ve válkách (i v důsledku křížových výprav). Svatá Alžběta pomáhala těmto ubohým vdovám i dětem. To se rozkřiklo mezi lidmi, kteří ji už za jejího života považovali za světici. Po její smrti se konaly poutě k jejímu hrobu, kde se děly zázraky - i zmrzačené děti zde nalézaly zdraví. Mateřství svaté Alžběty se zde projevilo vyšší formou.

Každý životopis svaté Alžběty musí vycházet ze dvou hlavních pramenů:

• Kniha svědectví jejích čtyř komorných
• Dopis Konráda z Marburgu papeži Řehoři IX. z roku 1232

Mimoto je řada legend, které vycházely z pozdějšího ústního podání a mají hodnotu pouze podpůrnou.

Svědectví komorných se dělí na dvě části:

1. V ýpovědi Gudy a Isentrudy, které vlastně služkami ani komornými nebyly. Byly to spíš kamarádky. Guda byla o rok starší a doprovázela Alžbětu od út­lého mládí, Isentruda přišla o něco později. Znaly se se světicí velmi dobře, a proto jim papežská komise s velkým zájmem naslouchala.
2. Svědectví komorných, které jí Konrád z Marburgu přidělil krátce před smrtí - hlavně Alžběty (staré moudré šlechtičny). Jejich výpovědi nejsou tak přes­né. Mohly vypovídat jen o životě v Marburgu. O ži­votě v Eisenachu a na Wartburgu slyšely jen z podání jiných.

Po vyslechnutí v roce 1235 se svědectví zapisovala a posílala do různých klášterů. Z uvedených výpovědí čerpal řeholník Christian z Marburgu a z něho zase Cesar z Heislerbachu. Pozdější životopisy čerpaly z uvedených svědeckých výpovědí.

Ve 14. a 15. století vznikaly legendy. Také o zázraku s růžemi, podle které ji potkal manžel Ludvík v lese pod Wartburgem, když nesla v zástěře potraviny pro chudé. Když se jí ptal, co tam má, řekla, že růže. A opravdu se tam objevily růže, ačkoliv v tom období už nekvetly. Když došla k chudým, byla zástěra zase plná chleba a masa. Do kate­gorie legend patří popis zlé tchýně Žofie a surové vyhnání z Wartburgu.